Jiná Vesta

Beseda s pamětníky Miloš Bělohradský \| Zdeněk Šolar \| Otakar Wlasák Ve středu 27. června uspořádala společnost Jiná Vesta na huti František Besedu s pamětníky s podtitulem Obraz života na sklářské huti a jeho změny v průběhu let. Hlavními protagonisty byli ing. Miloš Bělohradský, ing. Zdeněk Šolar a také historik skláren Kavalier Otakar Wlasák. Společně se svými staršími kolegy v hledišti zavzpomínali na historií zatím opomíjenou dobu za druhé světové války, kdy se ve sklárnách Kavalier nevyrábělo laboratorní sklo, ale sklo užitkové. Upozornili na některé aspekty tohoto zatím nezmapovaného období. Celou besedu zaznamenal na DVD Imrich Hornyak.

Miloš Bělohradský Narodil se 26. října 1937 v Otvovicích, Přípravu na své budoucí povoláni započal studiem na Vyšší průmyslové škole sklářské v Novém Boru, kde se mj. seznámil se svojí budoucí manželkou, pocházející též ze sklářského rodu. Ve studiu pokračoval na Vysoké škole chemickotechnologické v Praze. V roce 1962 nastoupil své zaměstnání do Skláren Kavalier, kde pracoval celých 34 let až do svého odchodu do důchodu. V sázavských sklárnách pracoval postupně jako technolog provozu, technolog tavení, samostatný technolog závodu a od r. 1967 jako technologický pracovník vývoje. Jako technolog prošel všemi rozhodujícími úseky výroby skla - od výroby generátorového plynu coby média pro tavení přes přípravu surovin a úpravu jejich složení, vlastní taveni skloviny plynem na pánvových i vanových pecích až po zpracováni skla, zejména na trubice. Tažení trubic, původně již zavedeným danerovským způsobem a později novou technologií se stalo stěžejní, i když ani zdaleka ne jedinou oblastí tvůrčí činnosti Ing. Bělehradského. Technologii tažení trubic z borosilikátové skloviny se zabýval již ve své diplomové práci a později takovou měrou, která vyústila k zavedení progresivního způsobu svislého tažení systémem Vello. O významu této práce pro technické sklo a sklářství i národní hospodářství vůbec vypovídá to, že tým pracovníků včetně Ing. Bělohradského, kteří nový systém vyvinuli a zavedli, byl ohodnocen státním vyznamenáním. Z další výzkumně-vývojové činnosti Ing. Bělohradského je třeba se zmínit o řešení a zavedeni výroby kapilár v závodě v Otvovicich, vývoji složení a zavedení výroby fosforečných skel, obchodně známých jako Vitranox (polyfosfáty) a používaných jako inhibitory koroze užitkové vody, vývoji a realizaci elektrického tavícího agregátu pro ruční výrobu ze skloviny Simax (SIRŮV), zvýšení tavicího výkonu elektrických pecí pro strojní zpracováni skloviny využitím elektrického přihřevu atd. Individuálním a postgraduálním studiem na ČVUT a VŠCHT i spoluprací s výzkumnými a vědeckými pracovišti a institucemi dosáhl přiznání II. vědecko - technického kvalifikačního stupně a všeobecného uznání na odborném poli. Je spoluautorem šesti vynálezů. Ing. Bělohradský je široké sklářské veřejnosti znám též jako autor řady článků v odborném tisku, spoluautor publikace Tvarování zvláštních výrobků vydané v edici Hutní sklářské příručky SNTL a jako přednášející na sklářských odborných konferencích. Svou odbornou kvalifikaci uplatnil Ing. Bělehradský i jako učitel na dislokované třídě sklářské technologie kutnohorské průmyslové školy v Sázavě. Široké odborné znalosti a zájem o předávání zkušeností mu umožnily uplatněni v mnoha funkcích, v nichž např. významně působil zejména v odborných organizacích sklářského a keramického průmyslu zapojen ve vyšších orgánech nejprve silikátové, později České sklářské společnosti. Od roku 1991 je členem redakční rady časopisu Sklář a keramik a v nynější době spolupracuje na připravované publikaci Historie sklářské výroby v českých zemích. Ing. Bělohradský je držitelem Ceny Františka Kavalíra a za svou občanskou angažovanost získal v roce 2007 cenu města Sázavy. Zdeněk Šolar Narodil se v roce 1924 v Lounech. Dvouletý přišel do Sázavy. To byl jeho otec Josef Šolar v květnu 1927 pověřen správní radou pražské Legiobanky hlídat a uhlídat splácení narůstajícího dluhu Kavalierových skláren v tehdejších neutěšených podmínkách. Vyrostl v huťském prostředí. Po maturitě na reálce v r. 1942 v době Heydrichiády, nastoupil jako zámečnický učeň do strojní dílny. V roce 1942 byl jako tisíce dalších totálně nasazen na práce v Německu a do konce války byl hasičem protiletecké ochrany v Porýní. Hasil požáry při bombardování měst Remscheid, Duisburg, Essen, Bonn, Wuppertal a koncem války 1945 i v Praze. Vystudoval ČVUT – VŠ inženýrského stavitelství, obor vodohospodářský a kulturní a pracoval pak sedm roků v n. p.Vodní stavby Praha na stavbách vodních děl Křižanovice – Práčov na řece Chrudimce a Lipno II na řece Vltavě ve Vyšším Brodě. V roce 1959 nastoupil v Sázavě na VHJ Technické sklo a byl pověřen péčí o generální opravy pecí. Zavedl rychlotemperování pecí podle německého vzoru a svoje zkušenosti publikoval v odborném tisku. Po přesídlení GŘ Technického skla do Prahy zůstal v Sázavě a vedl stavební skupinu výstavby závodu a pecní část technologie v Sázavě a poté v Hostomicích. Po dokončení těchto velkých investičních akcí CIV řídil podnikové projekční středisko. Po odchodu do penze v roce 1984 učil na SOU v Sázavě, později dozoroval některé velké investiční akce Obecního a Městského úřadu. Otakar Wlasák Narodil se v roce 1923 ve sklárně v Zombkovicích v Polsku v rodině českých sklářských emigrantů pocházejících z posázavského sklářského regionu (Pavlov, Josefodol). Střední vzdělání získal na reálném gymnáziu v Čáslavi a při svém prvním zaměstnaní v OKO Praha v období 2. světové války absolvoval dvouletý konstruktérský kurz. Po základní vojenské službě, vykonané v prvních poválečných letech, nastoupil v roce 1947 jako hutni asistent do sklárny Heřmanova Huť u Plzně, kde se podílel zejména na zavedení výroby drobného obalového a lékárenského skla a po třech letech ve funkci vedoucího provozu strojní výroby se stal hlavním technologem podniku. V roce 1955 přijal místo vedoucího sklárny v Rosicich u Brna, kde se zabýval především stabilizací a kvalitou výroby domácenského lisovaného skla a podařilo se mu vrátit závod mezi exportní výrobce odvětvi. V roce 1958 nastoupil do funkce výrobního a technického náměstka v n. p. Osvětlovací sklo ve Valašském Meziříčí v době, kdy začínala výroba černobílých televizních baněk, na jejímž zavedeni a zvládnutí se podílel. V letech 1961 - 1964 absolvoval šestisemestrální kurz silikátů na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Od roku 1964 působí ve sklárnách v Sázavě, kam v lednu toho roku přešel do funkce výrobně-technického náměstka, tehdy národního podniku Technické sklo, a kde se v té době připravoval záměr komplexní rekonstrukce a modernizace základního závodu. Za jeho působnosti byla přijata zásadní rozhodnutí o koncepci výstavby, zavedeni elektrického tavení skla, rozsahu, technologii a automatizaci tvarovacich procesů, rozhodnuti o zavedeni výroby domácenského skla a technologii výroby borosilikátových trubic pro sklofoukačské zpracování. Přestavbu závodu, již Skláren Kavalier, n. p., zahájenou v roce 1968. řídil po vybrání schopného zahraničního dodavatele stavby. Od roku 1970 po odvoláni z funkce náměstka pro obvinění z pravicového oportunismu rozhodnutím normalizačních orgánů vedl ještě 2 roky dokončení výstavby z pozice vedoucího investic. V roce 1974 se stal vedoucím útvaru organizace řízeni a od roku 1979 pracoval v podniku ve funkci vedoucího útvaru prodeje až do odchodu do důchodu v roce 1986. Otakar Wlasák patři mezi ty, kteří ani v důchodovém věku neumí být stranou děni, kterému zasvětili svůj produktivní věk. Pro svůj rozsáhlý obzor a znalosti v oboru skla, zvláště pak technického, se v dalších letech aktivně věnoval stálé expozici technického skla umístěné v Sázavském klášteře, spolupráci na vybudováni a otevření vzorkovny při akciové společnosti sázavských skláren a zvláště historii technického skla, Kavalierovských skláren a sklářstvi v oblasti Sázavy. Je autorem mnohých, zejména retrospektivních příspěvků na odborných a zvláště jubilejních konferencích. Jeho zasvěcené články o historii, často protkané pasážemi a odkazy s technicko-ekonomickými chronologickými daty, jsou téměř pravidelnou součástí veškerých tiskovin a publikací týkajících se ať už samotných Skláren Kavalier, tak Sázavy a jejího regionu se všemi souvislostmi ve vztahu ke sklářstvi a jeho historii, jako kupř. v současnosti periodicky vydávané publikace Sázavsko. Za celoživotní práci a osobní přínos k modernizaci výroby laboratorního a domácenského skla ve Sklárnách Kavalier mu byla v roce 1995 udělena prestižní cena Františka Kavalíra, kterou na návrh místní pobočky ČSS uděluje vedeni akciové společnosti. I v současné době je Otakar Wlasák tvůrčí osobností ve shromažďování historických faktů a jako člen sekce historie při České sklářské společnosti spolupracuje na přípravě díla Historie sklářské výroby v Čechách a na Moravě.